Zajisté znáte nudu ve školních škamnech. Někdo si ji krátí malováním (jako třeba my), někdo psaním povídek (jako třeba my) a někdo civěním do světla (jako třeba my), ovšem málokdo je tak odvážný, že potom svoje výtvory vyvěsí na blog (jako třeba my). Doufám, že nás oceníte a třeba si i ukrátíte nudu před monitorem.

Evey a Kouzelná Amerika - Prolog

3. října 2010 v 13:58 | Connn y |  Evey a Kouzelná Amerika
PROLOG, ve kterém se čtenáři seznámí s prostředím


Sluneční paprsky se odrážely v kalužích včerejšího deště. Byl srpen. Rtuť na mudlovských teploměrech stoupala téměř do výšin nebeských. Uprostřed zamokřené pastviny stály dvě osoby. Jedna byla vysoká a druhá zase o kus menší. Ta vyšší osoba byla podle všeho muž a ta nižší žena. No žena... mladá slečna to byla.

"Evey?! Tak snaž se na nové škole. Uvidíme se na Vánoce.!"
"Jistě, tatínku."
"A pozdravuj toho svého chlapce." provokativně se usmál William Wolfman na svou devatenáctiletou dcerušku.
"To není fér!" zamumlala uraženě Evey.
"Kdy ho přivedeš k nám na večeři? Já i Jen se nemůžeme dočkat až nám ho představíš." s tím stále provokativním hlasem plným pobavení se pan Wolfman pustil do škemrání.
"Žádného kluka nemám." citlivá duše by v onom uraženém hlase našla i kousek zklamání, ale pan. Wolfman by se nedal řadit mezi ty citlivé dušičky - teď ne ... jindy by k nim neměl daleko a byly i chvíle, kdy by byl na samém vrcholu soucitných kouzelníků.
" Ale nekecej. Ty jich musíš mít nejmíň šest. Na každém kontinentu jeden."
"Nech toho..." zamručela uraženě dcerka, popadla svou pletenou tašku z růžové vlny a rozloučila se s otcem.

"Slečny Natalie Madeline Feerchová, Edeliner Mia Hoffdayová a Evey Victoria Wolfmanová! Pokoj číslo 421063 je zde!"
"Děkuji, madam." odhodlaně zahrčela vysoká černoška, která hned postoupila do pokoje.
"Ano, madam." S těmito slovy vyšla z davu studentek do pokoje také rudovláska o něco menší než předchozí dívka.
Evey mlčky přikývla a s pohledem do země přešla z chodby do pokoje.

"Ták tady budeme bydlet!" se zasněným nadšením prohlásila rudovlasá studentka" Já jsem Natalie Feerchová z malé vesničky u Chicaga."
"Jo čau" vcelku chladně odsekla hnědovlasá dívka a natáhla k ní ruku. "Já jsem Edeliner Mia Hoffdayová z Californie."
Obě dvě si potřásly rukou. Natalie možná ještě projevila svůj úžas nad tím, že Edeliner pochází z Californie. Po chvilce se však otočily na Evey, která stále stála u dveří a nevědomě koukala z okna.
"Ty budeš Evey, ne?!" přistoupila k ní Natalie s hřejivým úsměvem.
"Já?" zmatena po vytrhnutí z transu zrudla při pohledu na své nové spolubydlící. "J-jo.." stejně zmateně dodala hned poté, co si všimla Edeliner, jak nad ní nechápavě zvedá obočí. "Z Londýna" dodala ještě po krátkém tichu.
"Anglie?!" Jako jeden muž zahučely užaslé hlasy Ede i Nat.
Evey pouze mdle přikývla.

Natalie byla rozesmátá maloměšťačka. I když se neusmívala, z bledého obličeje sršela ochota. Rudé vlásky spadající k lopatkám celkem postrádaly objemu. Výškově však mezi průměr svých amerických vrstevnic zapadala. Už na první pohled to byla velmi pohledná dívka. Za své ženské křivky se stydět nemusela - na rozdíl od Evey. Pokud Natalie neměla legendárních "90-60-90", tak jí k tomu chyběla nějaká ta desetinka. Nenosila-li školní uniformu, tak na sebe vždycky hodila rifle nebo riflovou sukni, nějakou košili a jak se později ukázalo vlastnila velkou sbírku bot.

Edeliner měla krásně čokoládovou pleť. Rysy v obličeji měla ryze černošské. Černé vlasy byly střiženy velmi na krátko a jen tak elegantně pohozené. Nijak zvlášť se neusmívala, i když zlá nebyla, to vyplývalo z milého pohledu. Vytáhla se celkem dost a určitě patřila k mezi nejvyšší studentky. Oblékala se velmi střídmě a v sukni byste jí potkat nemohli.

A Evey... Po ramena dlouhé, blond vlasy protkávala zkaženě modrá barva jako pozůstatek předchozího obarvení vlasů. Na věk vždy tak drobná. Nebyla to dívka, ale stále holčička. Boky to skoro nemělo a s poprsím to nebylo jinak. Vystouplé lícní kosti ještě zdůrazňovali to, jak je vychrtlá. Pohled vypovídal o tom jak si není ničím jista a o tom, kolik má obav. Oblékala se podle nejnovějších britských kouzelnických časopisů, což v Americe působilo poněkud podivínsky, neboť v americké módě nebyly moc rozdíly mezi kouzelníky a mudly.

Jejich pokoj nebyl vůbec malý tak, jak bývají mudlovské internátní pokoje. Vstupovalo se do obývacího pokoje (jak to je v Amerických bytech zvykem). Obývací pokoj měl velká okna s výhledem do školních zahrad na kašnu s mořskou pannou, která vždy svůdně prohodila své vlasy, když šel okolo nějaký chlapec. Hned po oknech byl největší dominantou veliký krb s dubovou římsou vyřezávanou květovaným vzorem. Před krbem stál menší konferenční stolek se skleněnou deskou a u něho také luxusní a pohodlný, kožený gauč se dvěma stejnými křesly. Jinak tam až na dubový věšák na hábity a pět dveří nebylo nic ani obraz na zdi. Čtyři z pěti dveří byly na prostější zdi než dveře první, ty vstupní z chodeb. Jedny dveře vedly do koupelny. Na druhých byla cedulka s písmeny "N. M. F.", třetí se pyšnily písmeny "E. M. H." a na těch čtvrtých vyselo "E.V. W.".

Evey se hned bez okolků rozešla ke dveřím svého pokoje, k těm čtvrtým. V pokoji byla pouze široká postel, velký stůl, ještě větší skříň na oblečení a knihovna, ve které již byly všechny knihy, které si Evey přivezla. Na podlaze pod širokým oknem ležela proutěná přepravka s kočkou.
"Rafaellko" vydechla Evey nadšeně a popadla číču do náruče.
"MILUJU UNIVERZITU! AŤ ŽIJE NEW YORK!" ozvalo se z obývacího pokoje. Podle hlasu tak nadšeně vyřvávala Natalie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama