Zajisté znáte nudu ve školních škamnech. Někdo si ji krátí malováním (jako třeba my), někdo psaním povídek (jako třeba my) a někdo civěním do světla (jako třeba my), ovšem málokdo je tak odvážný, že potom svoje výtvory vyvěsí na blog (jako třeba my). Doufám, že nás oceníte a třeba si i ukrátíte nudu před monitorem.

Schneckovy jednorázovky

Pomsta bigemiňat I.

1. června 2010 v 21:11 | Schneck
A máme tady můj první pokračovák. Možná by se dal napsat i jako jednorázovka, ale já jsem prostě líná .) Je trošku jiný, než je u mě obvyklé a napsaný trochu jiným stylem. No, připisujte to mé nové lásce ke dvojčatům .)

Jessica byla v sedmém nebi. I když si byla vědoma svojí krásy a dokázala pobláznit každého kluka, tohle bylo něco jiného a daleko lepšího. Co na tom, že je od sebe ani nerozezná, stačí jí to, že jsou do ní zamilovaní oba dva. Obě dvojčata Weasleyova byla její. Jistě, na venek se tvářila, že chce jen jednoho, vypadalo by divně, kdyby chodila s oběma. Stejně nikdo nevěděl, který je který, tak proč se trápit. Koukla na hodiny. Ano, už by měla jít...
Fred rychle sbíhal schody na nádvoří. Opravdu, ona tam stojí, přesně jak řekla a čeká na něj. Už zaslechla jeho kroky a obličej se jí rozzářil. ,,Ahojky..." zašeptal jí něžně Fred. Ruku v ruce odešli k jezeru...
Byl krásný slunečný den a na pozemcích bylo úplně prázdno. Jediné dvě postavy seděly pod lípou u jezera a koukaly do nehybné vody. Idylu Freda a Jessicy nic nekazilo. Jees seděla s hlavou opřenou na Fredově rameni a poslouchala jeho tiché vyprávění. Zakončil větou ,,Všechno to bylo fajn, ale celý den jsem se těšil na tebe." Usmála se. Nikdo ( a zvlášť ne Fred) netušil, že za chvíli má další schůzku. Ale zatím měla čas.. ,,Georgi, já tě miluju!" obrátila Jess na Freda svůj zamilovaný obličej. Weasley jako by zkameněl.,,Ge-Georgi?! Ty sis celou tu dobu myslela, že jsem George?! Říkáš mi, jak mě miluješ, ale nerozeznáš nás od sebe?!" zavrčel nenávistně. Jess nevinně vykulila očka. ,,Fred? A já myslela, že s tebou mám rande až za hodinu. No, aspoň si toho druhýho nespletu." rozhodila lhostejně rukama.
,,ProMerlina, co jsem si to namlouval?!" Fredovi slzy zakrývaly výhled, když běžel zpět do hradu. Nemohl si tudíž všimnout rudovlasé postavy sedící osamoceně v prázdné třídě...
Jessica chvíli zůstala u jezera a přemýšlela. Vážný její výraz ale brzy vystřídal obvyklý vypočítavý úsměv. Má ještě George. A Fred se vrátí, miluje ji přece! Zvedla se a odešla do hradu. Byl nejvyšší čas.
George netrpělivě posedával na katedře a úporně se snažil soustředit na nějakou úplně běžnou věc, třeba na zpěv ptáků za oknem. Ale nešlo to. Byl moc nervózní, moc nadšený..A moc zamilovaný. ,,Georgíku!" ozvalo se vypísknutí a učebna se mu ztratila v záplavě dlouhých blond vlasů. Jessica po něm skočila hned když vešla. Je dokonalá....
Jejich schůzka proběhla ve znamení zamilovaných slov a polibků. Jessica se stěží ubránila samolibému úsměvu. Jedno dvojče bylo v pasti. Zařídí, aby se pohádalo se svým bráškou a i druhé dvojče přileze s omluvou. Je dokonalá...
George, šťasný jako blecha, s odvznášel blahem do společenské místnosti. Nálada se mu ještě zvedla, když tam našel sedět Freda. V záchvatu nadšení se nevšiml jeho výrazu a vysypal mu všechny zážitky. Vyděsilo ho, jak Fred zareagoval.

5.4. aneb deník Pettigrewa

28. května 2010 v 21:51 | Schneck
Když poprvé Peter Pettigrew spatřil brány Hogwartského hradu, byl úplně stejný, jako když je po sedmi letech viděl naposledy- nervózní a vyděšený z toho, co přijde. Za těch sedm let pozoroval, jak se kolem něj spolužáci mění, prožívají své první lásky a bolesti...A smutně si říkal, že on sám to nikdy nepozná. Ale mýlil se.

szs
5.4.
Jsem rád za svoje kamarády, james i Sirius jsou moc hodní. A kolem nich je spousta holek. Jen toho Lupina se trochu bojím..Něco se s ním děje, všichni tři to ví, jen mně nechtějí říct co. Občas na mě vrčí jako pes. Co to má znamenat?

7.4.
Úplněk. Lupin je zase na ošetřovně, nebo mi to James a Sirius aspoň tvrdí. Sami u něj tráví celé noci, ale já k němu nesmím ani na pokoj. A zase se z pozemků ozývalo vrčení psů a dusot kopyt.

9.4.
Remus je pořád v neschonosti. Chtěl jsem se za ním vplížit potají, ale James a Sirius mě chytli..a Pohrozili mi...

10.4.
Asi jsem se zamiloval! Chtěl jsem jít znovu za Remusem a ti dva mě znovu načapali a splnili svou hrozbu. Ve skříňce na učebnice jsem ještě nacpaný nebyl. Nemohl jsem se dostt ven, ale v tom přišel anděl! Penny Boneová, Havraspár... Otevřela dveře, vysvobodila mě a...zeptala se, kde je James a Sirius! Merline! Proč všichni chtějí ty dva?!

13.4.
Penny je stále zakoukaná do Jamese. Mě si ještě nevšimla...A James?! neustále hledí na tu odpornou mudlačku Evansovou a Penny je pak smutná! Já bych ji klidně utěšil...Ale ona místo toho jde za Siriusem a ten se jí jen vysměje...Začínám je oba nesnášet.

14. - 20. 4.
Žádná změny. Proč se k Penny chovají t dva tak otřesně? Lupin už je zpátky. Řekl mi, co s ním je a já mu nevěřím. Nenávidím je všechny tři! Ale kam jinam můžu jít? Jsou nejoblíbenější na škole....

15.6.
Penny zemřela. Našli ji oběšenou ve společenské místnosti. James začal chodil s Lily Evansovou a Penny se vysmál do obličeje. V dopise na rozloučenou psala o všech třech pobertech. James jí zlomil srdce, Black mu ještě fandil a Lupin se na to celé díval. Jen o mně se ani nezmínila...Nenávidím je! Pottera, Evansovou, všechny! Kéž bych jim mohl udělat to stejné, aby skončili jako moje Penny!

Proč Pettigrew prodal Potterovi do spárů Pána zla?

Idylka ve dvou bez (dalších) dvou

28. května 2010 v 21:17 | Schneck
Drazí!
Zajisté jsem Vám chyběla, ale nyní jsem zpět a se mnou i spousta jednorázovek (bohužel i spousta přepisování- momentálně všechny leží přede mnou v sešitě....). A co že jsem celou tu dobu dělala? Překoukala nejmíň pětkrát všechny díly HP a při Fénixově řádě (scéna s nitrobranou, pro upřesnění) se mi v hlavě zrodila následující jednorázovka. Doufám, že mě neukamenujete.

szs


Lily se ve spánku přetočila a já se probudil. Zase mluvila ze spaní. Normálního člověka by to štvalo, ale já to miloval. Za chvíli, kdy se neklidně zavrtěla a zamumlala něco jako ,,Ne..Seva ne! Nevezmeš mi ho....mrrrrr" bych dal život. Znovu se pohnula a položila mi hlavu na hrudník. Pak pomalu slastně otevřela oči. ,,Dobré ráno.." zamumlala spokojeně. Objal jsem ji, políbil do vlasů a hodlal udělat i něco víc, když v tom se ozval smích a do naší ložnice vpadl Peter. ,,Nikdy nepřestanu obdivovat jeho skvělé načasování.." zamumlal jsem Lily, koukajíc na našeho syna. Lily se zvonivě zasmála, pod peřinou mi stiskla ruku a vylezla z postele. Dopřála mi tak pár vteřin, kdy jsem ji mohl nerušeně pozorovat. ,,Vynahradíme si to. Jdu udělat snídani a vypravit Petera do školy, tak potom přijdi." se zamrkáním se na mě usmála a společně se synkem odcapkala do kuchyně. Tedy spíš se odvlnila... I po takové obě mě dokázala dohnat k šílenství jediným gestem. Po pár minutách jsem se i já zvedl a přešel k oknu. Slunce svítilo na zelenou zahradu, ptáci a jim podobná havěť vesele zpívali .. To všechno u mne vyvolávalo lehce melancholický úsměv. Sešel jsem po schodech dolů do kuchyně, kde už seděli mí dva milovaní. Zatímco Lily byla ještě v pyžamu, Peter už byl oblečený a chystal se do školy. Po chvíli přežvykování se zvedl a přešel ke krbu. tam si nabral hrst Letaxu. ,,Já mizím. Ahoooj!" zamával na nás nadšeně, než zmizel v zelených plamenech. Lily mu mávla nazpět a přešla přes kuchyň ke mně. Ve tváři se jí zračil dokonale spokojený úsměv. S rukou kolem jejích ramen jsem koukal do uhasínajících plamenů a stále jsem nemohl uvěřit svému štěstí. Bylo to už deset let, co lord Voldemort padl, Lily se rozešla s Jamesem a...Začala chodit se mnou! Půl roku na to otěhotněla. Byl jsem tedy otcem a neměli jsme důvod čekat se svatbou. S Lily Evanso se tedy oficiálně stala paní Lily Snape, koupili jsem domek v Londýně a za pár měsíců jsme měli syna. Oba pracujeme jako učitelé v Bradavicích- ona přeměňování a já obranu proti černé magii. Život je dokonalý...
,,Jdeme něco dělat?" vtáhl mě zoě do reality Lilyin hlas a špítnutí do žeber. Udiveně jsem po ní kouknul- nepatřila k lidem, co by se hystericky vrhali do úklidu nebo něčeho podobného. Určitě ne v pondělí v osm ráno, když má volno. Moje podezření se potvrdilo- Lily se zašklebila a plácla se mnou na pohovku. Po tváři se mi znovu rozlil onen melancholický úsměv. Schoulila se mi na klíně, cvakla ovladačem a slatně se protáhla. ,,Lenochu jeden.." zamumlal jsem a pohladil ji po vlasech. ,,Lenochu? A co bys chtěl dělat, Sevie?" zapředla mi do ucha, oslinivě se usmála a já ztratil řeč. To se mi stává často. Mám ženu, kterou miluji a ona mě (doufám) taky.

Poslední okamžiky

15. května 2010 v 21:08 | Schneck
Tato povídka je věnovaná největšímu bláznovi do páru Tonksová+ Lupin, mému dokonalému ne/dvojčeti Connn y.

szs


Vzduchem proletěl další zelený paprsek a roztříštil vázu nad Lupinovou hlavou. Remus zděšeně pobíhal po hradě mezi probleskávajícími kletbami a hledal Tonksovou. Tady někde by přece měla být, říkala, že jde zastavit Rokwooda. Jenže pak vidět přibíhat Šedohřbeta. Proč tu Tonksová nikde není? Vyběhl na věž- prázdno. Pouze dole byl nějaký tmavý stín, ale byl moc vysoký. Seběhl schody zase dolů, když v tom uviděl záblesk křiklavě růžové barvy. ,,Nym!" zařval Remus a začal pronásledovat onen přelud, jenž se mezitím ztratil u dveří vedoucích do západní věže hradu. Nakonec Tonksovou opravdu našel. Ležela na zemi a svíjela se v bolestech. Nad ní stál nechutně se šklebící Šedohřbet, jemuž po bradě stékala temně červená krůpěj. "Crucio!" vyštěkl vlkodlak a namířil hůlkou na Tonksovou. Ta se v křeči převalila na bok a Lupin spatřil krvavé otisky zubů na jejím krku. Vyběhl ze dveří a vztekle se vrhl na Šedohřbeta. V té chvíli ale ze stínu vystoupil Rokwood a přiložil špičku hůlky Lupinovi na spánek. "Už ani krok! Nebo bude tvůj poslední!" zavrčel a Remus se zarazil. Šedohřbet nezúčastněně mířil hůlkou na Tonksovou. "Áá, Remusi. Chceš si taky kousnout? Nebo se raději budeš dívat, jak tvoje láska umírá?" zašeptal a na chvíli sklonil hůlku. Tonksová zmučeně zvedla hlavu a upřela na Lupina vyděšené, už napůl slepé oči. "Remusi...Zabij mě! Nenechávej mě tu trpět!"
zašeptala prosebně. Lupin prudce lapl po dechu. "Ne-nemůžu tě zabít! Zachráním tě, slibuju!" Jeho hlas zněl naléhavě. "Zabij mě!" zařvala Tonksová na celou věž, než se zhroutila v další křeči vyvolané kletbou Cruciatus. Rokwood zarazil Lupinovi hůlku více do spánku: "Zkus to..zabiju já tebe. A ji potom dostane Šedohřbet." Zavrčel. Ale Lupin rozklepanými prsty sáhl po hůlce. "To tebe zabije. Tvůj vlastní pán." Zašeptal a rozmáchl se hůlkou. Součastně zazněly dva výkřiky. "Avada kedavra!" A celou místnost zalilo zelené světlo. Když bylo zase viditelno, stály ve věži pouze dvě postavy. Rokwood a Šedohřbet. Tonksová ležela na zemi v kaluži krve a těsně u ní, s hlavou na jejím rameni, ležel bezvládný Lupin. Z koutku oka mu ještě stékala slza, ale on se ji nepokoušel zastavit. Oba byli mrtví.

Rowenino zklamání

15. května 2010 v 11:59 | Schneck
Vy, co znáte HOCZ, určitě musíte znát i největší zlo- Kletbu Roweny z Havraspáru. Ale kde se vzala? A s ní i spousta nevraživosti mezi kolejemi?

szs
Čerstvě rozkvetlé růže sladce voněly a celou zahradu zalévalo mdlé sluneční světlo. Se zpěvem ptáků se mísilo odbíjení hodin- pět ráno. Horskou krajinou se náhle přehnal závan větru, který jako by šeptal tichá slova. Rowena vyšla z hradu Havraspár, rozhlížejíc se kolem, jako by na někoho čekala. Vátr zafoukal podruhé a v dáli nad horami se objevil nezřetelný obrys. Přibližoval se víc a víc, až Rowena poznala postavu letící na koštěti směrem k ní. Godrik Nebelvír přilétal. Mladý muž přistál na zahradě a lehce ji líbnul na tvář. Jako ve snech, Rowena špitla pár zamilovaných slov a Nebelvír stojící před ní se lehce pousmál. Jako by všechno bylo dokonalé- dva mladí, krásní a chytří lidé tvořili skvělý pár. Ale nic netrvá věčně.
Den uběhl jako voda a Nebelvír znovu nasedl na koště. Rowenu nechal sedět mezi růžemi a spokojeně snít o dokonalosti. Jenže Godrik neletěl do svého mateřského sídla.
Pod sebou již viděl malebné údolí a skvící se hrad. Spustil se vzduchem dolů a přistál přímo před mladou ženou procházející se po nádvoří. Toť Helga z Mrzimoru, jejíž krása nejde přehlédnout. Potěššeně ho objala a Nebelvír jí do vlasů vtisknul polibek. Milenci se vydali do sadu, když v tom jejich zapovězenou romantiku přerušil dusot kopyt.
Salazar Zmijozel se vracel domů ke své snoubence Helze. Nebelvír chtěl rychle nasednout na koště a zmizet, leč pozdě- už má Zmijozelovou hůlku přitisklou pod krkem. Nicméně, ačkoli se to nezdálo, i Zmijozel měl srdce. Nebelvír přežil, pod podmínkou, že o svých záletech řekne Roweně. Ta se po novince zhroutila a na čerstvě vybudovaný Hogwartský hrad uvalila onu Roweninu kletbu. Studenti prvního a druhého ročníku mají zapovězenou jakoukoli lásku.
Ačkoli je tato legenda již zapomenuta, kletba trvá. A s ní trvá i nenávist mezi Nebelvírem a Zmijozelem a zmijozelské pohrdání Mrzimorem.

Jak to bylo s Protivou

14. května 2010 v 21:30 | Schneck
Marshall Gustav Brian Prettew, neboli po smrti Protiva, byl za svého života velmi milý a vzdělaný člověk- tedy pokud jste ho znali a patřili do vyšší majetkové třídy v Plymouthu na počátku devatenáctého století. Marshall byl vášnivý badatel, jehož cesty do všech koutů světa financovala samotná královská rodina. Ovšem jedna z výprav se mu stala osudnou:
Antarktida, 1815
M.G.B. Prettew se svou družinou čítající celé tři lidi přijíždí do země věčného sněhu pátrat po legendárním vodním démonovi- Kelpii. Všichni tři jeho společníci pocházeli z bohatých a vlivných rodin (všechny chudší lidi Prettew považoval za chátru), nebyli tedy vybráni pro své schopnosti.
Třetího dne po neustálém nadávání na zimu, sníh a studené jídlo se naší výpravě konečně poštěstilo- Keloid sama vylezla na břeh a dva ze čtyř dobrodruhů sežrala. Onen třetí hrdina se okamžiě přemístil do bezpečí (relativně) slunné Anglie a Prettew zůstal sám. Sám v ledové pustině s Kelpií za zády. Proč se nepřemístil taktéž, nám není známo- asi jeho dobrodružný duch…
Ovšem Kelpie jsou, jak známo, dosti zákeřné a tak se Marshallův život změnil v muka, psychická i fyzická. Na konci dvou týdnů trápení se už nebyl schopen přemisťovat a zmohl se na jediné kouzlo, jímž mohl přičarovat kaktus. Merlinovižel, Kelpie ani Prettewové kaktusy nejedí. Na pokraji zoufalství se vznešený dobrodruh odhodlal k zoufalému činu. Vyčaroval kaktus, vylezl na ledovec a vrhl se střemhlav dolů. Budiž mu sníh lehký a Kelpii dobrou chuť.
/Nutno podotknouti, že Prettew nezemřel na probodnutí kaktusem, nýbrž na alergickou reakci na samotný kaktus./
Od té doby je Protiva takový, jakého ho známe- naštvaný na svého přítele, jež ho nechal bez pomoci i na sebe. Kompenzuje si to na nebohých studentech.

První setkání Ginny a Lenky

13. května 2010 v 19:49 | Schneck
Vyvalila se oblaka páry a Bradavický expres se dal pomalu do pohybu. Ginny Weasleyová procházela vozem a táhnouc za sebou kufr, snažila se najít volné kupé nebo aspoň místo k sezení. Nakonec našla jedno celé prázdné a spokojeně dovnitř šoupla všechna svoje zavazadla. Ani se nerozhlížela kolem a vytáhla knihu, doufajíc že přemůže spánek, jež se o ni usilovně pokoušel. Za pár minut stejně usnula.
Když se probudila, zjistila, že zírá do očí nějaké dívky. Její pohled ji znervózňoval- byl neurčitý, zasněný a tak zvláštně naivní. Navíc před ním nebylo úniku, protože neznámá vůbec nemrkala. ,,Vyspala ses dobře?" usmála se ona dívka a konečně se zabořila zpět do sedadla, přičemž si přes obličej nechala spadnout závoj dlouhých blond vlasů. "Eh…J-jo... Kdys přišla?" Koktla Ginny, ještě více znervózněná jejím hlasem. "Nepřišla. To tys přišla, vzpomínáš?" Pronesla blondýna prostě. "Asi si mě nevšimla.." Dodala ještě po chvíli mlčení. Ale zatímco Ginny mlčela naprosto šokovaná, ona hleděla z okna a o něčem zjevně snila.
Zbytek cesty proběhl ve znamení vzrušeného, ale poněkud jednostranného rozhovoru na téma "Škrkny", iniciovaného onou blondýnkou, která zjevně sama neměla potuchy, o čem to mluví. Ginny na ni pouze mlčky zírala. << Ona…je..poněkud zvláštní, ale..>> nemohla si o ní utvořit jakýkoli dojem nebo myšlenku.
Náhle se ozvalo skřípání brzd a vlak začal pomalu zastavovat… Dívka se zvedla: "Lenka z Havraspáru." Pronesla, načež se otočila a prostě odešla. "Ginny..z.." Ginny ani nedořekla, když se zaklaply dveře.
Mezi tím se Lenka opřela zvenčí o zeď kupé. "Pozor na škrkny..nebo by se mohlo něco stát." S povzdechem si na krk navlékla amulet a vyšla z vlaku.


 
 

Reklama